Výrobci / značky
Novinky a akce e-mailem
Chcete od nás dostávat novinky přímo na svůj e-mail?

Nákladní vozík ExtrawheelPřidáno: 24.03.2017

Dálkoví cyklisti (takzvaní natěžkisti) se dělí na dvě skupiny. Jedni jezdí s brašnami na nosiči a ti druzí vozí zásadně své věci ve vozíku za kolem. Zástupci každé skupiny mají pro svoji volbu své důvody, často velice subjektivní. Brašny zatěžují kolo a ovlivňují jeho rovnováhu, vozík je zase naopak „krám“ navíc. Nechci se pouštět do polemiky, co je „lepší.“ My patříme k první skupině, tedy preferujeme ukládání věcí do cyklistických brašen a jejich vození na nosiči. Nicméně v roce 2011 jsme se jednou nohou dostali i do té druhé skupiny.

Ježíšek koncem roku 2010 donesl pod stromeček právě vozíček Extrawheel. A překvapivě jsem to byla já, kdo byl obdarován. Jezdili jsme v té době s dětmi ve vozíčku a na rok 2011 plánovali delší cestu po balkánských zemích. Tatínek se obával, že rostoucí a hlavně těžknoucí děti mu dají do balkánských kopců zabrat, pročež objednal pro mě vozík, abych mohla pohodlně vézt část naší výbavy. Obával se totiž i toho, že naše kola by pod tíhou výbavy zbytečně úpěla.

Markéta Hroudová www.lesovna.eu

 

Albánie, Saranda. Vozíček jsme poprvé pořádně otestovali na 3500 km dlouhé cestě po Balkáně.


Trocha laické teorie


Vozíček Extrawheel se vyrábí v Polsku a v té době neexistoval bohužel ještě žádný český dovozce. Bylo tedy nutné podstoupit všechna ta negativa spojené s nákupem v zahraničí. Drahé poštovné, drahý bankovní převod, a potom ta nejistota, jak by to bylo s případnou reklamací. Vozík jsme si kupovali sami za své peníze. Tuto recenzi píšu tedy zcela dobrovolně a na základě vlastních letitých zkušeností s tímto výrobkem. Nikdo mi za ni nezaplatil, jako nám nikdo nezaplatil za zmiňovaný výrobek.


Důvodů, proč se objevil u nás doma zrovna vozíček Extrawheel, byla celá řada. V první řadě nízká váha celého vozíku (asi 6 kg). Jeho konstrukce je tak jednoduchá, až je skoro geniální. Jde  podstatě jen o přídavné kolo s nosičem, který je podobný tomu na přední kolo, a na tom jsou na každé straně uchycené bágly. V té době se vyráběl jen s jedním rozměrem kola, konkrétně 26 palcovým, na kterých jsme v té době zrovna oba jezdili. Došlo nám, že vozík má ještě jednu nečekanou funkci. Třetí kolo může v podstatě sloužit jako rezerva pro případ nějaké nenadálé nepříjemné nehody. Prostě s sebou vezete jeden náhradní ráfek, jeden plášť a jednu duši. A i když obutí Extrawheelu nebylo z těch nejkvalitnějších, nebylo to vůbec potřeba. Zátěž nákladu vozíku není zase taková, aby byl na pneu vyvíjen nějaký extra velký tlak, jako je třeba na zadní kolo. Za 4 roky používání a cca 13 tisíc kilometrů, se nám povedl na vozíku jeden jediný defekt. Jako rezervu jsme to, chválabohu, zatím nikdy nepotřebovali.


Už malé děti vědí, že čím větší průměr kola, tím se lehčeji jede. Kola 26 palců a větší mají výhodu menšího valivého odporu, tudíž zde je další výhoda Extrawheelu oproti konkurenčním vozíkům, které používají menší kola. A srovnání s dvoustopými vozíky? Při jízdě vzniká na styku kol s povrchem valivý odpor, což je odporová síla působící proti směru jízdy nebo otáčení kola. Člověk nemusí být ani moc znalý fyzikálních zákonů, aby si uvědomil, že dvě kola znamenají valivý odpor dvojnásobný. Na tento jev má však vliv i nahuštění plášťů, je tedy potřeba při kontrole tlaku (třeba někde na benzínce) sáhnout a zkontrolovat i třetí kolo.


Uchycení vozíku ke kolu je také velice jednoduché. Třetí kolo se k táhnoucímu kolu uchycuje pomocí dlouhé ocelové vidlice, která se roztáhne a její konce nasadí na čepy speciálního rychloupínáku (kde drží vlastní silou). Na reklamních videích, která lze na internetu shlédnout, a která také přispěla k tomu, že byl vybrán právě tento vozík, to nasazování vypadá jako hračka. V reálu to ale zase tak jednoduché není. Chce to vyvinout větší sílu, aby se vidle roztáhly a nasadily. Chlap s tím problém nebude mít žádný, ženská možná jo. Já se k tomu nehrnula.


Součástí dodávky vozíku byly i brašny a praporek v reflexní barvě. Tyčka praporku se nasazuje do speciální zásuvky a zajišťuje pérkem. Opět jednoduchý mechanismus, ale po dvou letech jsme o praporek přišli, už nevím, zda se ulomil nebo jsme ho jen někde zapomněli (na noc jsme jej sundávali, protože kola u stanu přikrýváme igelitem), není to vůbec důležitá věc. K vozíčku jsme obdrželi i brašny polské výroby. Když je Luděk uviděl, ihned mi je zabavil. Byly to parádní, velkoobjemové brašny ve žluté barvě a hlavně nepromokavé. Po sedmi expedicích (a více než 20 tisíci kilometrech) s nimi najetých jsou pořád ve vynikajícím stavu. Když mi tedy ony zmiňované originální bágly byly zabaveny, musela jsem je něčím nahradit. To nebyl problém, na vozíček lze totiž uchytit v podstatě bágly jakékoliv. Zvolila jsem bágly Vaude oranžové barvy, které se mi líbily vzhledem a systémem zapínání. Jsou také nepromokavé, ale z tenčího materiálu, který bohužel nevydržel setkání s otevřenými dveřmi auta v momentě, kde jsem kolem přejížděla, a řidič otevřel dveře, a bágly se natrhly. Nejsem typ, co by řešil takovou blbost, jako je pěticentimetrová trhlina, takže s nimi jezdím doteď. Dnes se dá vozík koupit i bez brašen, což má tu výhodu, že si buď můžete zvolit brašny dle vlastního výběru (typ, barva a velikost), nebo můžete použít třeba nějaké starší, které máte doma a nemáte další krám navíc.


Ohridské jezero v Makedonii. Originální (žluté) bágly mi byly zabaveny a Luděk je vozí dodnes. V této době jsme ještě vozili praporek. Originální jsme nahradili vlastním s našim logem, a přidali českou vlajku.


Další výbavou Extrawheelu byl blatník a odrazka, čímž se (tím posledním jmenovaným) splnila povinná vyhláška o jízdě na pozemních komunikacích. My používáme vlastní elektrorozvod napájený z baterií, kdy stačí stisknutí jednoho tlačítka a rozsvítí se zadní blikačka (a k tomu se zvolí režim předního osvětlení), což se nám osvědčilo zejména v tunelech, takže bylo potřeba vymyslet napojení i přídavného kola. To se pochopitelně podařilo, ale popis onoho zapojení by byl již nad rámec této recenze. Zmíním jenom nevýhodu napojení na centrální baterii, a to je nutnost připojování a odpojování při manipulaci s vozíkem. Prostě je to podobné, jako když připojujete vozík za auto, musíte zapojit ještě zásuvku. Zadní blatník jsme ještě doplnili o praktickou zástěrku, to je také jedna z našich vychytávek.


Tak to by bylo k teorii asi vše, teď by to chtělo nějakou praxi a s vozíkem konečně vyrazit

Jak jsem už psala, vozíček přinesl Ježíšek, bylo tedy dost času jej před letní cestou důkladně odzkoušet. První zkušební jízda s vozíkem se odehrála jednu dubnovou sobotu. Naplánovali jsme zhruba šedesátikilometrový výlet v okolí našeho bydliště. Bydlíme v podhůří hor, tedy samý kopec a spousta terénních cest. Svačinu, lepení a náhradní oblečení (prostě všechno to, co je potřeba na jednodenní výlet s dětmi) jsme zabalili do brašen, ty zavěsili na vozíček a vozíček zapojili za kolo.


První zkušební jízda s vozíčkem po okolí našeho bydliště.

 

Přiznám se, že jsem byla silně nervózní. Úchyt ke kolu vypadal tak jednoduše, až jsem mu vůbec nevěřila. Prostě jsem se každou chvíli dívala do zpětného zrcátka, zda uvidím praporek, tedy důkaz, že se vozík neodpojil. Ale bát jsem se nemusela. Z asfaltu jsme přejeli do terénu a praporek se stále vzadu třepotal, vozík držel. Ono, kdyby se odpojil, přišla bych na to hned, o tom se ještě zmíním. Po čase jsem ho zkrátka přestala úplně vnímat a užívala jsem si výlet.

Vozík na jednodenním výletě obstál, ale přišel čas vyzkoušet ho při ještě větší zátěži, abychom měli jistotu, že obstojí na Balkáně, kam jsme se chystali pár týdnů na to. V půlce května jsme se tedy vydali na čtyřdenní, asi 260 km dlouhé putování po stopách zamýšlené Hitlerovy dálnice z Brna do Wroclawi. Při této výpravě jsme testovali také jízdu s novým dětským vozíčkem Burley, a navíc to byl náš jediný pořádný trénink před náročnou cestou na Balkán. Noci byly ještě chladné, takže jsme toho vezli poměrně dost. Zjistili jsme, že plně naložený vozíček a zatížené kolo kladou o něco větší nároky na stojánek při zastavení a opření kola. Používáme doma vyrobenou parkovací brzdu, která zafixuje zadní kolo a to se ani nehne. Ono naložené kolo samo o sobě vyžaduje pevný a kvalitní stojánek, připojený vozíček má při postavení kola vliv na stabilitu, tudíž to vyžaduje stojánek opravdu kvalitní. Ale tato záležitost se řeší s každým vozíčkem, včetně toho dětského.


Testovali jsme tedy jízdu s plně naloženým a zatíženým vozíčkem, jak jízdu po asfaltu, tak terénem, jízdu z kopce a do kopce. Vše se zdálo být ideální. Až poslední den…


První výprava natěžko s vozíčkem Extrawheel.

 

Projížděli jsme údolí Bobravy a blížili se k Brnu. Měli jsme tam poslední noc domluvený nocleh s kamarády. Těšili jsme se, tak jsme nasadili trošku větší rychlost, už abychom tam byli. Údolím vede terénní cyklotrasa. Vozíky, jak ten dětský, tak nákladní, nadskakovaly a terén zvládaly výborně. Najednou se na cestě ocitly hluboké koleje vyjeté nějakou lesní technikou. Vybrala jsme si tedy jednu kolej, a v ní uháněla dál. Zdála se mi však hrbolatá, ta napravo od ní vypadala lépe. I rozhodla jsem se, že do ní přejedu. A v tom se to stalo. Vozík se odpojil. Při manévru, kdy jsem v plné rychlosti přejížděla z jedné, cca 20 cm hluboké koleje, do další, která byla asi 20 cm vedle a stejně hluboká, už byla na vidlici vyvinuta taková síla, že se nebyla možná dále už udržet na čepu rychloupínáku. A co se stalo? Vozík pouze vlastní vahou dosedl na zem, což jsem spolehlivě ucítila. Nebylo to nikterak nepříjemné. Zastavili jsme a začali sčítat škody. Až na přetržený drátek k zadnímu osvětlení (naše výroba) se nestalo nic. Vozíček jsme znovu nahodili a pokračovali dál. Jenom o něco opatrněji.

14 dní na to jsme se vydali na šestitýdenní cestu po Balkáně, která měřila 3500 km.  Projeli jsme Bulharsko, Makedonii, Albánii, Černou Horu, Bosnu a dojeli až domů do Čech. Luděk vezl vozíček s dětmi, já vozíček Extrawheel s věcmi. Při této cestě jsme přišli na další dvě nevýhody vozíku, ale to jsou asi nevýhody přídavných vozíků obecně, než že by to byly nevýhody konkrétně Extrawheelu. První věc byla couvání. Ženská a couvání, to je kapitola sama pro sebe, řeknete si asi. I Luděk se mi smál, leč pouze do okamžiku, než dostal kolo s mým vozíkem do ruky a s pokynem: „Tak mi to ukaž sám, když seš tak chytrej.“ Ono co vypadá snadně, zase tak snadné není. A to, i když umíte s vozíkem zapojeným za autem couvat spolehlivě. Oproti vozíku za autem se totiž Extrawheel v kloubu okamžitě zalomí a nějaký pokus o zatočení na opačnou stranu a vyrovnání vozíku, vám bude k ničemu. Nezbude, než zajet zase dopředu a učinit pokus číslo dvě. Po chvíli budete vypadat komicky. Nakonec nezbude než vozík narovnat brutálně rukou. Manévrování je opravdu jenom pro machry. Třetí kolo se při couvání totiž začne okamžitě stáčet a pak je to jen otázka milimetru, kdy se stočí do úhlu, od nějž již není cesta zpět, od nějž jej již žádným způsobem pomocí řidítek nenarovnáte. A pak to jedině zkoušet znova nebo ručně stručně.


První expedice s vozíčkem Extrawheel na Balkán. Jakékoliv manévrování, natož couvání, je náročné. Jste prostě long vehicle.

 

Druhá nevýhoda se projevila po asi čtrnácti dnech. Došlo mi, že jsem s sebou vzala strašně moc zbytečných věcí, hlavně oblečení. Prostě vozíček znamenal najednou oproti dřívějšku dvě velké brašny navíc a ty před odjezdem naplnit nebyl vůbec žádný problém. Znáte to. Bágl bývá zpravidla velikosti dospělého muže, pro pokročilé však stačí velikost nedospělého šimpanze. Sice se to vztahuje na vodáky a na lodní pytel, ale pro putování na kole funguje analogicky. Prostě množství výbavy je přímo úměrné bagáži. Když máte malou bagáž, stačí vám to, když máte větší, naplníte ji taky, bez ohledu na to, jestli jste začátečník nebo pokročilý. A když jsem měla volno, vzala jsem s sebou ještě to a ono, přece nepovezu ty bágly prázdné. A pak z toho byla plná igelitka zbytečností, které jsme ve druhé půlce akce posílali domu. Ale vozíček za to nemohl.

 

Rok na to jsme s ním totiž vyrazili zase. A zase na Balkán, a opět s dětmi ve vozíku a náklad na kolech plus na Extrawheelu. Máme to tam rádi a trpíme zvláštní potřebou týrat svá těla pod žhavým balkánským sluncem při stoupání do tamních kopců. Projeli jsme to, co jsme v letech předchozích neprojeli, nakonec z toho byla opět šest týdnů a 3300 km dlouhá cesta všemi státy bývalé Jugoslávie. Vyzkoušeli jsme si navíc, jaké to je přepravovat vozíček vlakem a na lodi. Tentokrát jsem si už dala pozor na zbytečnosti, a ve vozíčku Extrawheel se vezl stan.


Bloudění na strašných cestách v srbských horách. Tohle utlačit jsem už měla problém.


Nicméně zde se projevila další vlastnost a to ta, že více zatížený vozík (nevezla jsem zbytečné oblečení, ale vezla jsem stan pro celou rodinu a igelit na přikrývání kol v noci) už opravdu uvezu jen tak tak. Do 8% a větších kopců jsem už to nedávala, musela jsem často slézt a kolo tlačit. Po prvních dvou týdnech jsem si jakžtakž zvykla. Stěžovat jsem si nemohla, Luděk vezl vozík s už notně těžkými dětmi. Do těch nejprudších kopců jsme se občas střídali. On vypustil děti a kola jsme si vyměnili. Bez dětí byl můj náklad těžší než ten jeho.

Cestování s vozíčkem Extrawheel bylo docela veselé. Stávalo se, že na nás lidi zírali a nechápali, co to jede. Tři kola? A kde to má motor? „Má! Dvoutakt,“ smála jsem vždycky, a ukazovala na svoje nohy. Vesnické děti se za mnou často rozeběhly. Že si někdo veze psa nebo dítě, to už nebylo tak neobvyklé, ale třetí kolo? Byli jsme často zdrojem veselí a terčem zájmu lidí.


V chorvatském Splitu jsme byli středem pozornosti turistů víc než tamní památky.

 

Po této cestě jsme vozíček Extrawheel na dva roky odložili, protože nebyl, kdo by jej táhnul. Nahradilo ho dětské tažné zařízení Follow me. Táhnout Follow me a Extrawheel, to už si neumím představit vůbec. Vytáhli jsme ho zase v roce 2015, kdy s námi a s dětmi překonal 2x Alpy na cestě do Benátek a zpět. Vozík sloužil zejména k tomu, že se v něm vezl kanystr na vodu na straně jedné, stan na straně druhé. Přestože jsme kanystr plnili vždycky až navečer, těsně předtím, než jsme se dali do hledání noclehu, a přes den se tedy vezl prázdný, nebyl žádný problém s rovnováhou, a to i když byl náklad velmi nevyrovnaný. V levé brašně prázdný kanystr, v pravé pětikilový stan, často balený mokrý, tedy ještě o kilo těžší.


Přes Alpy s dětmi

 

Před touto dovolenou jsme vyrazili na zkušební víkend do Nízkého Jeseníku. Chtěli jsme vyzkoušet, jestli Extrawheel po letech, kdy odpočíval ve stodole, bude ještě fungovat. Přemýšlela jsem, jak vše povezu a vymyslela řešení, které s později ukázalo nepříliš praktické. Nabalila jsem tedy vše, kromě spacáku, do zapůjčených brašen Orlieb, a ty zavěsila na Exrawheel.


Nízký Jeseník, Bruntálsko

 

Bohužel umístění brašen na vozíku je hodně nízko, a tyto se na náročných cestách v okolí Bruntálu prodřely. Stačilo asi 150 km a díra byla na světě. Omluvila jsem se majiteli s nabídkou odkoupení, ale bylo mi řečeno, že to nevadí, a že bágly prodat nechtějí. Nicméně raději jsme na vozík pro jistotu zavěsili zpátky osvědčené bágly. To je bohužel asi jediná skutečná záporná vlastnost, že jsou bágly na vozíku umístěné příliš nízko. Na asfaltu to není problém, ale stačí jet ve vysoké trávě, náročnějším terénem, a bágly mohou drhnout o zem. Možná už je ale máme po letech prověšené, těžko říci. Také se nám stalo nejednou, že jsme museli projet potokem – a bágly na vozíku už byly pod vodou. Chce to mít opravdu pro tyhle účely nepromokavé bágly.

 

Jedeme s dětmi do Ruska. Vozíček Extrawheel táhne tatínek.


Poslední (zatím) cestou, kterou s námi Extrawheel absolvoval, byla 2900 km dlouhá cesta do Ruska. Již nebylo potřeba táhnout žádné dítě, takže jsem navrhla, že by si táhnutí vozíčku Extrawheel mohl také vyzkoušet tatínek. Vlastní trekový bicykl s větším rozměrem kola než je 26 palců, ale Extrawheel mohl táhnout úplně bez problémů. Dle jeho slov o něm celou cestu vůbec nevěděl. Jediný problém byly neasfaltové cesty, na kterých kolo zapadalo i deset centimetrů do písku nebo bahna, a bágly tak chvílemi dosedaly až na zem. Nicméně, pro další cesty je vše stále v dobré kondici a doufáme, že s námi ještě spoustu kilometrů najede.

 

Na písečných cestách jsme se občas bořili, bágly jsou na vozíčku posazeny hodně nízko.


Závěrečné shrnutí

Po čtyřech letech používání a najetých více než 13 tisíc kilometrech můžu vozíček Extrawheel s klidným svědomím doporučit každému. Na pomyslné pětibodové stupnici mu dávám 4,5 bodu. Těch půl bodu snižuji jedině za ty nízko posazené bágly, ale hlavně proto, že jsme neměli možnost vyzkoušet vozík jiný, a tak tam dávám prostor, co kdyby nějaký byl ještě dokonalejší. Ono to sice z recenze asi tak nevyplývá, protože jsem zmiňovala hlavně zápory, ale znáte to. Lidi zajímají hlavně nevýhody. A přece nebudu pořád psát, jak je vozíček úžasný, jednoduchý, pohodlný a jak o něm skoro ani nevíte. To by byla nuda. Proto snad poslouží závěrečný soupis plusů a mínusů.


Plusy:

  • Velkokapacitní nákladní vozík. Uveze opravdu hodně.
  • Dají se na něj dát v podstatě jakékoliv bágly, není potřeba dodržet originální.
  • Jednostopé vozidlo, skoro neznatelný valivý odpor.
  • Věci jsou v něm ihned po ruce (v závislosti na systému zapínání použitých báglů).
  • Ideální i pokud chcete vozík s věcmi rychle odpojit a vyrazit někam nalehko.
  • Máte s sebou na výpravě náhradní kolo (ráfek, duše, plášť, možná i špice), dnes už je nově umožněn i výběr velikosti třetího kola (doporučuji zvolit si velikost shodnou s vámi používanou)
  • Není to moc rozšířené vybavení. Budete za exoty, všude středem pozornosti a kdo to má rád, budete zajímavě vypadat na fotkách.

Mínusy:

  • Pokud vozík jenom přidáte k současné výbavě, získáte tím spoustu prostoru navíc, což může být maličko kontraproduktivní a nabalíte spoustu zbytečných věcí. Vždyť to přece uvezu, a prostor je. Ideální použít buď jako jediný vozík pro všechna zavazadla na kratších výpravách, nebo jako odlehčení kola (např. část výbavy ze zadního nosiče přesunu na vozík)
  • Je to přeci jenom další „věc“ navíc. Při manipulaci, např. při nakládání do vlaku (nebo i do auta) je to další krám, se kterým bude práce (musí se odpojit a musí se počítat s místem na něj). Ale to s jakýmkoliv vozíčkem, tento je ještě jeden z těch nejlehčích a nejskladnějších.
  • Ačkoliv se to zdá jednoduché, žena jej sama nenasadí.
  • Při jízdě je nutné dávat pozor. Ale to s žádným vozíčkem nejde jezdit jako prase. Omezení není naštěstí nějak zásadní. Největší riziko odpojení je při najíždění zešikma ve velké rychlosti na vyšší nebo nižší terénní zlom, například na obrubníky. Při tomto pohybu se totiž ramena uchycení Exrawheelu dostanou do stejného úhlu, v jakém se odpojuje, a rychlost tomu dodá potřebnou sílu. Takže prostě na obrubníky najíždět pomaleji nebo zpříma, nikoli zešikma, na to si snadno zvyknete. Na druhou stranu, za 13 tisíc kilometrů se nám vozík samovolně odpojil pouze jednou! A těch 13 tisíc kilometrů jsme nejezdili vždycky opatrně a po cyklostezkách. Při odpojení došlo k sednutí vozíku na zem. Žádná škoda nevznikla, a ani nemohla vzniknout.
  • Horší manévrování, zejména couvání, ale to je vlastnost všech vozíků za kolem.
  • Bágly jsou posazené hodně nízko, může vadit v těžším terénu nebo při jízdě vodou
  • Nutnost vyvážit náklad. Je to lepší kvůli pocitu, ale často jsme nedodržovali. Je to podobné jako na nosiči, řešíte, aby byla levá strana stejně těžká jako pravá?
  • Potřeba kvalitního stojánku a doporučujeme i parkovací brzdu (my máme doma vyráběnou). Ale opět, to je potřeba při každém vozíku, koneckonců i naložené kolo bez vozíku kvalitní stojánek vyžaduje.
  • Při defektu zadního kola je potřeba vozík odpojit. Ale zase, to je problém jakéhokoliv vozíku. A po přechodu na Schwalbe Marathon je těch defektů opravdu minimum.

 

 

Lepíme zadní kolo v Albánii, vozíček se musel odpojit.


Zpět na seznam článků
Zavřít

K článku nebyly přidány žádné komentáře vložit nový komentář

Copyright 2015 - 2018 © kilometry.cz